Názor trenéra cyklistiky, Viktora Zapletala
Se zájmem sleduji diskusi Dr. Hnízdila a Dr. Vojtěchovského o „škodlivosti“ vrcholového sportu, která probíhá na těchto internetových stránkách. Rád bych k této diskusi připojil i svůj názor.
Jsem osobním a reprezentačním trenérem dvou handicapovaných mistrů světa a paralympijských vítězů, Jirky Ježka a Marcela Pipka a dále trenérem nehandicapovaného závodníka, mistra světa a Evropy na horském kole, Jaroslava Kulhavého.
Jsem tedy člověkem, který se přímo podílí na tom, aby tito závodníci spolu a dalšími mými svěřenci dosahovali co nejlepších výkonů na samé hranici lidských možností.
S řadou názorů na negativa vrcholového sportu souhlasím, nicméně přikládám svůj komentář k několika, dle mého názoru, sporným bodům:
Vrcholový sport a zdraví: souhlasím s tím, že současné výkony špičkových sportovců se pohybují na samé hranici lidských možností. Každodenní trénink a veliká zátěž logicky má své negativní dopady na lidský organismus. Nicméně k tomu, aby se sportovec stal v dnešní době vrcholovým sportovcem, musí mít určité předpoklady. Jak fyzické, tak psychické. Pokud je nemá, tělo nebo psychika to jednoduše nevydrží a tím se dostávám k důležitému bodu – sportovci, kteří se rozhodnou jít cestou výkonnostního sportu jsou na tuto činnost dlouhodobě připravováni. Jejich organismus je maximálně funkční, detailně vyladěný, v dokonalém stavu a pokud by se vám dostaly do rukou například výsledky zátěžových testů Jirky Ježka, Jardy Kulhavého nebo Marcela a měli byste možnost je porovnat s „normálním“ člověkem, měli byste oprávněný pocit, že uvedené hodnoty patří spíše Supermanům.
Dr. Hnízdil uvádí, že vrcholový sport je pouze pro pár vyvolených. Ano, má pravdu, protože pouze těch pár vyvolených tu nepřiměřenou zátěž vydrží bez větších následků. Ale na tom není nic špatného, spíš naopak, protože pokud by tomu tak nebylo, byl by vrcholový sport opravdu nebezpečnou záležitostí.
Dovolím si polemizovat s tím, jaký život je škodlivější, manažerský nebo sportovní?
Porovnejme, čistě ilustrativně a nadneseně, den manažera a sportovce:
Manažer se denně dopraví do práce autem, jedinou fyzickou aktivitou je tak maximálně jízda v manažerském křesle od počítače k tiskárně a ujde přibližně 20 kroků k výtahu, který ho odveze do jídelny. Samozřejmostí je káva a občasná sklenička „něčeho“ a u většiny i cigareta. Manažer zaníceně sleduje v televizi vrcholový sport, což je jeho relaxace.
A sportovec? Ráno vstane, půl hodiny cvičí a posiluje, pak posnídá vločky a ovoce a odjede na 4 – 6 hodinový trénink. Vrátí se, sní zeleninový salát, hodinku si odpočine a jde na druhou fázi. Pak následuje rehabilitace, opět zdravá večeře (ráno by tělo špatně fungovalo po knedlovepřozelí) a jde spát.
V 50 letech manažer trpí nadváhou, je ohrožen infarktem a dalšími civilizačními chorobami a s hrůzou zjišťuje, že potíže mu dělá už i ta „pomalá chůze a manželský sex“, což zmiňoval kolega Ondřej Vojtěchovský.
Bývalý vrcholový sportovec si občas postěžuje, že ho bolí např. koleno či loket, nicméně celá řada bývalých vrcholových sportovců stále aktivně a pravidelně sportuje a například i s nadšením závodí ve veteránských kategoriích.
V žádném případě nechci dělat závěry ve smyslu zdravotní prospěšnosti vrcholového sportu. Vůbec ne, pouze bych rád „otupil“ radikální názory na škodlivost vrcholového sportu.
Ostatně, také jsem býval vrcholovým sportovcem a dodnes si pro radost 2 -4 hodiny denně trénuji buď sám nebo se svými svěřenci. A těžko si dokáži představit, že by na soustředění vyjeli na trénink beze mne…
Doping: jsem nekompromisně proti jakémukoliv dopingu ve sportu. A jako cyklistický trenér na tuto otázku často musím odpovídat, což je opravdu smutná vizitka vrcholového sportu a cyklistiky především. To zcela nepokrytě uznávám.
Rád bych se ale zastal sportu handicapovaných, po tvrdém komentáři Dr. Hnízdila. Prosím, porovnejte četnost dopingových nálezů u handicapovaných sportovců… Pozitivních nálezů je minimum a rozhodně to není absencí dopingových kontrol, např. Jirka Ježek jako mistr světa, jde na doping víceméně při každém druhém závodě…
Vrcholový sport – tvrdý obchod a velké peníze: Ano, vrcholový sport je i světem velkých finančních částek, reklam a obchodu. Ale tak si to lidstvo samo nastavilo. Sport sledujeme v televizi, chodíme se dívat na závody a zápasy, sledujeme své sportovní hrdiny. Nadneseně se dá říci, že vrcholový sport je určitá forma divadla, či filmu, který slibuje dramatický a častokrát nepředvídatelný scénář. Vždyť je velmi přesně vyčísleno, že třemi nejsledovanějšími televizními pořady jsou: olympijské hry, mistrovství světa ve fotbale a Tour de France. A nejlepší světoví sportovci jsou „herecké“ celebrity, samozřejmě s odpovídajícími příjmy.
A tím zároveň známe i odpověď na otázku, kde se ve sportu bere tolik peněz – sportovní reklama patří mezi dlouhodobě nejefektivnější formy propagace firem.
Nejlepší handicapovaní sportovci se v posledních letech zařadili po bok svých kolegů bez postižení. Celá řada sportů se velice rychle profesionalizovala a výkonnost stoupla o desítky procent. Když porovnám časy na dráze v Jirkově kategorii LC2 před pár lety a nyní, chápu, že z laického pohledu se tomu vzestupu jen těžko dá uvěřit.
Předestřená otázka, k čemu je to dobré má i jednoduchou odpověď – lidi to prostě baví sledovat.
Společenská prospěšnost vrcholového sportu: Nechci polemizovat, zda je nebo není vrcholový sport společensky prospěšný a jaké hodnoty vytváří.
Ale špičkoví handicapovaní sportovci mají ještě něco víc, než „pouze“ šokovat svět svými výkony, vůlí a bojovností. Řada z nich má za sebou těžký střet s osudem a jejich poslání tak dostává úplně jiný rozměr, než pouhé divácké nadšení z neuvěřitelných výkonů. Zrovna před pár dny jsem si to znovu uvědomil. Při etapovém závodě v Dominikánské republice se v cíli jedné etapy kolem Jirky Ježka seběhl houf fanoušků, mezi kterými byl i dvanáctiletý kluk bez nohy, s úplně stejnou amputací, jakou má Jirka. Když jsem viděl jeho nadšení, v hnědých očích, se kterým si prohlížel Jirkovo drahé kolo, dres úřadujícího mistra světa, posvátnost, se kterou držel Jirkovu fotku s podpisem a soustředění se kterým poslouchal Jirku, který mu dával rady, jak si má vyrobit protézu a začít sportovat, říkal jsem si, tak jako pokaždé, když se dostanu do podobné situace, že vrcholový sport za tyto okamžiky stojí. Třeba ten kluk také bude někdy mistrem světa a i když třeba ne, tak si určitě ten den uvědomil, že jeho handicap nic neznamená a že toho může hodně dosáhnout, když půjde za svým cílem i když nemá nohu, stejně jako Jirka Ježek…
Bolest ve tváři Jiřího Ježka. Náročná, téměř 150 km dlouhá etapa zakončená téměř 20% stoupáním nejvyšší kategorie v délce 15 kilometrů.
Věřte nebo ne, ale tento dav čeká na vyhlášení výsledků cyklistických závodů. Popularita sportu je veliká.
